Supr, takže já mám jít k psychologovi nejlíp i s dětmi, protože se moje děti bojí uřvaných psů, kteří se jejich směrem vzpínají na vodítkách a jejich majitelce je to vítekde, nebo se bojí volně pobíhajících psů, kde ani žádný majitel není v dohledu a doslechu. Ono nějco jinýho je, když pes prostě pobíhá venku a nikoho si nevšímá a něco jinýho je, když štěká na každýho, koho vidí a běží k němu, co si o tom má myslet ten, kdo ho nezná? Se psy jinak zkušenosti mají, kladné, hrají si normálně se psy známých. MMCH nejstarší se mnou zažila šok, když se mi po krku vrhla kólie jen proto, že si myslela, že na ni štěkám /zrovna zaštěkal nějakej vořech z balkonu, když jsme procházely kolem kólie/, já jsem věděla, že budeme míjet paní se psem, byl na vodítku, ale nijak jsem si ho nevšímala a stejně zaútočil. Malou jsem odstrčila z dosahu, já jsem naštěstí měla kam uskočit, ale dobře mi nebylo.

Nechápu, proč je vina a hledání řešení nebo dokonce psychologická léčba nutná na mé straně a ne na těch, kdo za ty psy zodpovídají a mají dodržovat daná pravidla? Sakra, tohle mě teda naštvalo!