Nevím, co to tu furt motáte s hysterickýma matkama, které přenášejí svoje fobie na děti. Vyrůstala jsem mezi zvířaty, naštěstí mě zatím žádný pes nekousl - a mám je celkem ráda. Doma máme docela velkého psa ne moc šťastné povahy, zděděného po bývalce - a dobře ho zvládám. Vždy ho ale beru na vodítko, když míjíme lidi nebo se blíží cyklista. Pokud si dovolí štěknout na lidi, důrazně mu to vysvětlím. Dávám si pozor, aby nikoho při vycházce neohrozil, ale ani neobtěžoval. Na děti se nemi ani škaredě podívat.
Ale vím o mnoha docela ošklivých poraněních nebo i zabitích od psů. Před 14-ti dny pokousal při běhání pes moji švagrovou - do břicha. Nedávno jsem četla, jak nějakého běžce u nás pokousal velký pes. Známou, která taky běhá, pokousal pes v létě.
Opravdu si zkuste představit ten pocit, když se na zcela prázdné asfaltce k vám tryskem blíží velký cizí pes a v dohledu není nikdo, kdo by ho usměrnil. Samozzřejmě, že jsem se pokud možno v klidu otočila a s úsměvem a přátelskou dikcí ho vítala: Tak co, seřereš mě, sviňucho... Ale fakt bych nechtěla být bez půlky zadku nebo zbytek měsíce strávit ve špitále...