"Ze neslape po tobe ci vlastnich detech, aby si vyhlazoval vlastni ego..."

No, ono je to jednoduché říct "zbav se ho", ale jak píšeš, nejsem na něm závislá jen finančně

Není moc doma, chodí brzy ráno pryč a vrací se večer mezi 19-21, takže na to šlapání nemá příliš času Tohle nejsou úplně lehké výchovné situace, protože v tu chvíli buď budu chránit děti a tím shodím jeho otcovskou autoritu, a nebo to budu uhlazovat, jak to v tu chvíli jde, a budu v sobě mít pocit krajního znechucení nad vlastní slabostí.

Já si začínám být opravdu nejistá v tom, zda něco ve výchově nedělám špatně. Muž i tcháni mi stále předhazují, že děti moc rozmazluju. Například u staršího syna mi vytýkají, že přece nemůžu sedmiletého kluka utěšovat a litovat, a že by se v tomhle věku už neměl tak moc s mámou mazlit, protože je to utíkání pod maminčiny sukně a dělám tím z něj mamánka. Že děti musejí mít režim (to mají, ale podle tchánů asi nedostatečný), musí jíst a sníst, co dostanou, a neexistuje, aby si vybíraly, co chtějí jíst (u studených jídel si mohou říct, na co mají chuť, dostanou na výběr z několika variant). A na druhou stranu pak od nich slyším, že děti málo chválím, že si s nimi málo povídám, že málo chodíme ven, že jim pořád pouštím pohádky...

Všichni cizí lidé moje chválí, jak jsou vychované, a přitom doma se občas chovají jak zvěř. Jakmile jsou u babičky není skoro problém, ten nastává ve chvíli, kdy na scénu vstoupím já, a děti jsou najednou ukňourané, mamánkovské, chovací, mazlicí, nesamostatné. Stačí, abych odešla, a oni se uklidní, začnou spolupracovat, přestanou dělat hysterické scény...zase jsou to úžasné a poslušné děti.

Do háje, co dělám blbě??? Z toho všeho mi vyplývá, že nejlepší by pro ně bylo odstranit jim ze života matku