u nás by toho bylo... tak jednak viz http://www.checomacoco.cz/a-v-fric
no a potom z matčiny strany jedna "rodinná legenda"...
Můj pradědeček (její děda) jel z Itálie studovat do Paříže, jako mnoho Italů v té době. Ovšem bylo zvykem jet si domů najít nevěstu. I přijel do malého horského městečka, kde se zamiloval do mojí prababičky. Ta ho však vytrvale odmítala. Vychovávala totiž své mladší sourozence, jak to slíbila své matce - když tato ležela na svém smrtelném loži, zapřísahala ji při svatém Antoníčkovi a panně Marii, aby se nevdala, dokud se všechny děti nepostaví na vlastní nohy. No a ona se starala ještě o nejmladšího bratra. Pradědeček však, nemocný láskou k ní, zavřel se do své komůrky a zahájil hladovku. Po třech dnech jeho nebohá matka klekla před prababičkou a prosila ji pro milosrdenství Boží, při svatém Antoníčkovi a panně Marii, ať si jejího chlapce přece jen vzala, jinak tento zemře. Prababička se slitovala a vzala si ho pod podmínkou, že dokud se bratr nevyučí, zůstanou v Itálii. Tam se tedy narodila i moje babička a když jí byly tři roky, odstěhovali se do Paříže, kde byl pradědeček váženým profesorem na (dodnes) prestižním gymnáziu.

A teď jak to bylo dál s mojí babičkou.
Moje babička Thérèse vyrostla tedy v italské rodině v Paříži, v jedné z nejstarších čtvrtí - Quartier Latin. Chtěla studovat na konzervatoři tanec a zpěv a tajně se přihlásila ke zkouškám. Přijali ji - ale když se to dozvěděl její tatínek, přetáhl ji přes koleno a dostala výprask. Stala se z ní tedy učitelka... Za 2.světové války bylo potřeba ošetřovatelek, a tak se jako správná vlastenka přihlásila jako dobrovolnice. Ošetřovala také jakéhosi českého legionáře a jak už to tak v romantických příbězích bývá, zamilovali se do sebe. Pak se ale voják musel vrátit do Británie...a jeho loď se potopila (jedna z variant legendy praví, že ji potopila německá ponorka, ale to už mi připadá trochu podezřelé...). Thérèse, zdrcená žalem, se na jeho památku rozhodla učit se po válce česky. Po roce studia se vydala se svými spolužáky na tři týdny do Mariánských lázní, ve kterých se právě zotavoval můj dědeček Alois z následků nuceného nasazení... Vysoký modrooký blonďák se zahleděl do malé černooké kudrnaté dívky - a ze tří týdnů byly rázem tři měsíce. A byla svatba... a byli spolu opravdu velmi, velmi šťastni až do její smrti... a když zemřela, Alois chodil nejprve denně, později dvakrát týdně na její hrob, kam ji následoval o deset let později.