Michale, to znám. Já mám doma dceru s autismem a ment. retardací - tu nepohlídá nikdo z příbuzných - bojí se. Je to zase zcela jiné, s ní je hrozný adrenalin vůbec vyjít z domu - hrozně zdrhá - klidně i do silnice. Čeká jen na příležitost když nejsem chvíli ostražitá a s radostným výskáním uteče a je šťastná, když ji splavená matka honí.....Matka zatím stíhá, otec už moc né.....(manžel je o 20 let starší a má problém s kolenem). No, takže když potřebujeme hlídání - tak pouze placená asistenční služba. Zdravého syna pohlídá pouze moje matka - i na více dní - bydlí daleko - ale hlídá se strachem - syn má epilepsii - momentálně konečně kompenzovanou. Holt když chceme někam vypadnout, musíme se s manželem prostřídat. Mrzí mě, že nechodíme nikam spolu. Na vztahu se to podepsalo. Jsme jak dva stroje, co si z posledních sil plní svoje povinnosti a snaží se vše nějak skloubit.