Syndrom vyhoření je srážka reality s ideály. Což takhle přijmout fakt, že jsem si dřív dělal iluze a velká část žáků opravdu taková je, jak je vidí? Tupé zvířátko, přikrmované kultem dítěte, pocitem, že jsem výjimečný, mám práva, budu studovat, i kdybych na všechno kálel a měl IQ 90? Nemít z toho výčitky svědomí, jen se naučit svoje myšlení maskovat, aby si nepřivodila malér.

Prostě ať to přijme, že to tak je, nesnaží se z nich vykřesat víc - z těch, co takoví jsou a citově se odpoutá. Ať hledá potěšení v koníčcích, nikoliv v profesi, protože ve většině profesí, pokud je člověk dělá s ideály dneska se syndromem vyhoření skončí. Blbci jsou všude, byrokracie taky, spousta věci nefunguje. Práce jen výjimečně člověka těší a většinou je to taková práce, která je kreativní a není to práce s lidmi. Protože jak do toho vstoupí lidský faktor, většinou jde uspokojení vepsí nebo je velice vratké a nestálé.