Syn o svém postižení ví od chvíle, kdy byl schopen to pochopit. Samozřejmě původně jeho slovy - diagnóze by nerozuměl.

A co mi přijde dost podstatný, že všechno ví i jeho mladší brácha, takže když se ocitnou v situaci, že někdo (třeba děti na hřišti) řeší, že starší je nějakej divnej, tak mladší jim s naprostou samozřejmostí vysvětlí, co mu je a jak s nim komunikovat. Myslim, že to naposlouchal ode mě, protože původně jsem to okolí říkala já. A já to zjednodušeně říkám takřka na potkání - jsem přesvědčená, že když s tim nemá problém rodič, tak je větší pravděpodobnost, že s tim nebudou mít problém ani ostatní.

Ale záleží na diagnóze - některý nemoci svádí okolí k litování, některých se lidi třeba i děsí... U nás bylo jednoznačně výhodnější hned vysvětlit, než syn dostane nálepku spratek (od leckoho ji dostal i tak, ale snad jsme to alespoň mírnili).

Zrovna před pár dny se mi doneslo, že se víc lidí na jedný akci bavilo o tom, jaký nám z těch spratků rostou fajn kluci. Doneslo se mi to v dobrym, jako že to je zásluha rodičů, ale vlastně je to jen výměna jedný nálepky za druhou. Asi to lidi bez nálepek neumí...