Tante, asi jsem se špatně vyjádřila, u staršího ve chvíli, kdy mě dožene k tomu, že bych mu nejradši jednu flákla, tak ho posílám za dveře, bez pardonu (a že je tam teď zima)...po nějaké době, co se tam vyvzteká, tak přijde uklidněný a omluví se mi. Občas mám pocit, že za dveřmi tráví z toho dne víc času, než doma, to je každou chvíli něco. U mladšího zatím pocit "na mlácení" nemám, tam je to jiná kategorie. Ten mě pouze soustavně deptá bezdůvodným "hučením", to není pláč, prostě si narve ruku do pusy a jenom hučí jakoby plakal, ale bez slz (a je jedno, jestli ho zrovna chovám nebo je na zemi). Vzhledem k tomu, že už poměrně slušně mluví, tak to není z důvodu, že je to jeho jediná možnost komunikace.
Ale to jsme už odbočili.
Každopádně zkusím být holt ještě radikálnější, než jsem byla.