Já nějak nechápu, proč by muž neměl mít právo cítit, co cítí - ať je to cokoli. Samozřejmě on ale za to ani pro ženu, ani pro muže neexistuje nárok na reciproční city od dítěte, ty buď jsou, nebo nejsou. A pokud jsou, nemá zase smysl zkoumat, jak moc jsou "zasloužené". (Taky si můžu milovat, koho chci, a v intenzitě, jakou chci, ale musím být schopna i akceptovat, že ten druhý to nemusí opětovat nebo to nemusí vracet stejně silně.)

Jediná věc, kterou bych odlišovala, je tvrzení někoho, že "miluje", a praktické projevy toho, že "miluje". Ty řeči jsou totiž jenom řeči. Znám lidi, kteří láskou nazývají tak nevýznamné a plytné vztahy, pro které nemusí prstem hnout, a lidi, kteří o lásce neplkají, ale každý jejich čin ji dokazuje. Dávám přednost té druhé variantě. Můj manžel je sice občas typický gaučový otec, který se věnuje dětem tím způsobem, že jim umožní dívat se s ním na MASH, ale jindy je zase učí jezdit na kole, jdou pouštět draka, jedou sami na dovolenou, tleská na jejich vánoční besídce, kvůli které si vzal v práci volno... Sice je nenosil v břichu a nekojil, ale věnoval a věnuje jim zase jinou péči - holt není mateřská, je otcovská. Vím, že naše děti miluje a, kdyby existovalo právo na reciprocitu citů, měl by právo, aby naše holky milovaly jeho. Snad nás rozchod nikdy nečeká, ale kdyby snad jednou ano, nevidím důvod, proč by on neměl mít právo chtít se s dětmi stýkat, mít podíl na jejich dalších životech a cítit stesk, když je neuvidí tak často, jak je zvyklý.