Řadím to do čtenářského tématu, ale vztahuje se to i na filmy, seriály, TV pořady, divadlo...
Často se setkávám s tím, že kritickou poznámku o tom nebo onom díle se člověk dočká reakce typu: "To není určeno pro intelektuály, "je to romantika/horor/dosaďte libovolný žánr, co bys chtěla," "já si chci u čtení/dívání se odpočinout a vypnout, ne přemýšlet," "vím, že je to strašná blbost, ale vždycky si u toho tak odpočinu a nasměju se" a moje speciálně oblíbená "až budeš mít víc dětí a hlavu v pejru, tak budeš ještě velebit harlekýnky."
Tak nevím.
Nejsem člověk, který by sledoval pouze Tarkovského a četl Dostojevského (ačkoli mám oba ráda), ale současně si myslím, že ke čtení a sledování věcí určených pro oddech a zábavu by nemělo být nutné absolvovat předem lobotomii a že jako každá věc i zábava se dá dělat buď dobře nebo špatně (a nad/pod/průměrně). A to bez ohledu na žánr - kastovat věci podle žánru mi jaksi zavání dělením umění na vysoké a nízké a existuje řada věcí z oblasti romantické, hororové, detektivní, dobrodružné, sci-fi atd., které snesou i velmi přísná měřítka. Nebo jsou aspoň snesitelné i pro lidi, kteří nezhltnou všechno z dané tématiky. Příklad: objednala jsem pro dvě členky své rodiny k Vánocům dvě z Montyiných knih a po nakouknutí si troufám říct, že to sice není můj šálek cejlonského, ale byla bych schopná to přečíst bez obracení očí v sloup a následného studu, že jsem to četla. Což se o mnohých "bestsellerech" vskutku říct nedá a i v nouzi (dlouhý let nebo pobyt ve špitále) jsem dala přednost čučení do zdi.
Aby bylo jasno, nepranýřuju nikoho za to, co čte/sleduje, ani si nemyslím, že dobré je to, co se líbí mně. Pokud někdo něco hltá proto, že se mu to líbí a baví ho, nemám s tím nejmenší problém, i kdybych si za sebe stokrát myslela, že je to škvár ze všech nejuškvařenější. Nerozumím ale tomu, že někdo čte/sleduje něco, co pokládá za blbost. Když vidím něco, co mi přijde blbý, nepomůže mi to si odpočinout a vypnout, ale daleko spíš mě to rozčílí a vyčerpá. A i když jsem absolvovala v době dovolených šest dvanáctek týdně ve zdravotnictví a doma padala na gauč ve stavu klinické smrti, případně se mi k práci a studiu naroubovaly další ne moc radostné povinnosti, vždycky mě náhodně puštěný seriál na Nově/Primě/ tak akorát dorazil a přiměl vypnout televizi, místo aby mi zprostředkoval oraz. Čímž si nechci honit triko, jak jsem dobrá a navíc kultivovaná, jenom říct, že blbost mě nepobaví a nezrelaxuje, ale tak akorát namíchne, přiměje pustit si Červeného trpaslíka a stýskat si s Rimmerem, že i můj zadek se při sledování kravin oprudí, aby k tomu vyjádřil stanovisko.
Jak se na to díváte vy? Částečně se ptám z důvodů pracovně-studijních, ale hlavně jsem nepolepšitelně zvědavá :)
P.S. Než mi někdo položí nevyhnutelnou otázku - ano, už jsem v životě i párkrát žehlila