Ahoj,

Je to u nás stejné každé vánoce i narozeniny. Hádky a hádky s mojí mámou a tátou. Děti mají jasnou představu, co by chtěly. Řeknu to rodičům, jestli by jsme se o ty dárky nepodělili. Myslím to tak, že my koupíme to a roděče zase tohle.
Moji rodiče reagujou tak, že si koupějí, co budou chtít,že z toho chtějí mít taky nějakou radost a vybrat si to samy. Takže Káťa dostala k narozeninám doktorský kufřík, který už má doma. Nechali si ho tedy tam, že se s ním bude hrát, až tam bude. To už je ale několikátá věc, co děti dostali dvakrát. Je totiž ani nenapadne vzít telefon a zeptat se, jestli už tu hručku dítě nemá. Těch volovin, co už jsou v koši. Včera jsem byla ještě v hračkárně koupit nějaké maličkosti a volám jim, jestli už to nekoupili. No a prý se nemá starat, že je to překvapení atd. atd. Táááááák mě to štve. Jsem přesvědčená, že když děti odjedou s prázdnou, protože ty hračky mají dvakrát a nebo to jsou pitomosti, co ani nechtěli, že vlastně dárky od prarodičů nejsou žádné dárky. Už teď mají pokoje zahlceny krámama a milionama hraček. Co se týká množství, to je ten stejný problém. Minule dostali k vánocům každý 6 hraček. Mně se to tedy zdá moc, vzhledem k tomu, že mají vánoce ještě u nás a pak jezdíme ještě k manželovým rodičům. Kde je nějaká výchova, co se týká vztahu k věcem, pořádku, organizaci? Ten byt není nafukovací.
Když já kupuju dárek nějakému dítěti, považuju za samozřejmost, zeptat se jeho rodičů, s čím si to dítě rádo hraje a co mám konkrétně koupit. Dělají to třeba i naši sousedé. Jak to máte vy? Považujete to za samozřejmost. Nejradši bych tam nejela, už teď jsem vlatně naštvaná a přednaštvaná.