Komunikovat by měl hlavně manžel. Asertivně bych se distancovala ( abych neurazila ještě manžela) od komunikace a naladila bych se dobrou náladou, uklidnila děti a nechala manžela, ať to vyřeší, což bych mu řekla. Jela bych s dětmi třeba do kina, pokud bych to nemohla vydržet doma nebo na návštěvu k sourozenci i s těmi chlebíčky. Pokud by manžel dělal mrtvého brouka i po půl dni ( což by se u nás stát mohlo jako nic, já ti moc rozumím), zase asertivně , mile bych mu řela, že dětem dárky rozdám jako od dědy( s příběhemči bez) a veškěrou komunikaci s rodičem nechám na něm. Stejně bych ale asi zavola i tomu dědovi a zase asertivně mile bych mu vysvětlila, že jsem měla dobré úmysly, moc mě mrzí, že se urazil a nechala bych další postup na něm. Tohle je moje ideální varianta, nevím,, jestli by se mi nepodařilo vykomunikovat tak, aby já neměla jseště horší pocit a manžel se neurazil taky. Já s asertivní kominikací mám problém, ale pracuju na něm, třeba když mám nějaký oprávněný požadavek na manžela, klidně si nacbvičím aspoň začátek řeči nahlas nanečisto ( na procházce se psem nebo v prádelně), abych pak v hlase neměla takový omluvný podton, který mě dráždí a nanžela naštve, ale abych zněla pozitivně.....
Rozumím tvému problému, můj manžel je stresor a komunikační idiot ( když má lepší den, tak to i přizná), je takovej ten ... teď mi chybí ta kategorie - neempatický problematický manžel.
Mysli na to, že cesta do pekla je dlážděna samými dobrými úmysly... to si musím říkat často.