Taky mám ten pocit. Tolik let se snažím...myslela jsem, že máme dobré vztahy. Po letošním obědě na Boží hod jsem zklamaná a nevím, jak se vztahy do budoucna naložit.

Tchán je podruhé ženatý, takže naše děti mají 2 dědečky a 3 babičky. My se stýkáme se všemi, neděláme mezi nimi rozdíly (přestože druhá manželka odvedla tátu od rodiny, když byl můj muž malý a obě ženy kdysi bývaly kamarádky).
Domluvili jsme se s tchánem, že přijedeme 25. na oběd. Ujišťovala jsem se, zda jim to nevadí. Odpověď byla, že fakt nic v plánu nemají. Bohužel jsme vyjeli později, protože manžel se zdržel delší dobu na WC(průjem ). Volali jsme jim o půl dvanácté, že se omlouváme, že u nich v poledne nestihneme být, že přijedeme tak o půl jedné. Navíc, není to za rohem, ale 100 km daleko. Místo milého přivítání nás čekaly 4 nasrané obličeje a výčitky, že u nich se obědvá ve 12. Byli u nich na oběd i její syn z prvního manželství s manželkou a 2 dětmi. Byli naštvaní, protože slíbili 4letému synovi, že přijede náš syn a budou si hrát . A my jsme dorazili zrovna v momentě, kdy oni už byli na odchodu. My jsme vůbec netušili, že tam budou, natož, že po nás touží. Tchánová si pak špitala se snachou, že už jí došla trpělivost.

Mě tedy taky došla trpělivost. Co jsme tak strašného provedli?