Pawllo,
můj tatínek, než měl první velkou mrtvici, tak se občas, pro nás zcela bezdůvodně, rozčiloval. Mluvil jasně, zřetelně, ale až později, po té mrtvici, jsme zjistili, že to rozčílení bylo z toho, že něco chtěl říct a prostě mu to nešlo. Říct cokoliv ho stálo hrozné úsilí, což ho štvalo, štvala ho vlastní neschopnost, a proto se vztekal. Akorát pro nás to vypadalo, jako že se zlobí na nás....
No a později, po mrtvici, když byl doma, vypadal úplně stejně jako ten tatínek z filmu, se zájmem sledoval, ale mlčel...a jen když mu mamka opravdu nedokázala vyčíst z očí, co potřebuje nebo chce, tak promluvil, třeba jen jedno slovo....a rozumět mu bylo...
Měl prostě poškozený mozek, ne mluvidla, i když měl původně jednu stranu těla ochablou, tak to cvičením alespoň částečně zvrátil, ale mozek mu odmítal sloužit v tomto směru.

Později jsem to zažila ještě jednou, s dvojčaty....byly jim tři roky a bylo na nich strašně moc vidět, jak chtějí něco říct, ale nešlo jim to, pořád jen zdvojovaly slabiky....ty vyslovovaly zřetelně, jasně jsi rozeznala ba-ba od ma-ma, ale dál je mozek dlouho nepustil...

Takže myslím, že ten obraz člověka po mrtvici byl dost věrohodný, možná tedy, že celé věty už jsou trochu moc, ale i tam asi záleží na míře poškození....ale to "Hanka", i s tím, že v tu chvíli nevnímal, v jaké poloze má v tu chvíli ruku, to jsem úplně viděla svého tátu....