já jsem ultralaik, ale já bych to dělala jako ty: mluvila bych na něj, komunikovala, vypravovala bych mu, co se stalo a tak...co my víme??? Říká se přece, že třeba i po smrti stále funguje nějakou dobu sluch, člověk jaksi "vnímá". Na své dítě v děloze taky člověk mluví. Řídila bych se pocity, opravdu věřím, že člověk v tom stavu vnímá. Já pracuju v rehabilitační třídě, děti-i hluboce ment.postižené, nehybné, prostě reagují, když s nima člověk mluví-vidím jim to na očích.