Já se teda bojim, že to neodezní - on tak prostě přemejšlí.

Na něco je to teda dobrý, ale je to dost svazující.

Já třeba řeknu, že jedu na koncert a vrátim se do dvanácti (manžel v zahraničí, takže kluci sami doma) a jeho hned napadá, že kdyby se mi něco stalo, tak nikdo neví, že jim má zavolat a říct, co se stalo... Takže já cestou z koncertu domlouvám s kamarádkou, že až dorazím v pořádku domů, tak ji prozvonim - a kdybych ji neprozvonila, tak to znamená, že jsem se vybourala a ona má jet za klukama a řešit to s nima, protože to je zajištění akce, kterym můžu syna uklidnit.

Nebo když jsme se začli bavit o adopci, tak první rekce byla, že bude třeba koupit postel, skříně, oblečení atp. a že se samozřejmě podělí o pokojíček - prostě vůbec neřešil sebe, řešil, aby to nový dítě mělo vše, co potřebuje.

Jsou to pro něj úplně přirozený myšlenkový pochody, nijak nad tim dlouze nedumá, prostě ho to napadá naprosto automaticky.

Co se týká úspor při nákupech nebo při spotřebě energií doma apod., tak tam je to umocněný tim, že má matematický nadání, takže tam mu fakt naskakujou konkrétní čísla a výpočty. Ale to mě zrovna nijak netrápí, to nejsou citlivý věci a umět hospodařit se mu bude hodit.

Ale někdy si dělá starosti s věcma, který prostě vzhledem k věku nemůže unést a to se pak snažim ho brzdit a celkem razantně mu říkám, že to je moje starost a že já jsem ten, kdo to ohlídá, nikoli on.