Zku.vená modrá smrt Tak znova

Řekla bych, že mnohé z reakcí tady v diskusi potvrzují to, co píšeš - ono taky je snazší se všemi doporučenými vyšetřeními souhlasit a být za ně rád než se nad nimi zamyslet, hledat informace z jiných zdrojů a případně diskutovat nebo nesouhlasit se svým lékařem. Hodně záleží na povaze ženy a taky na povaze/přístupu lékaře, pro některou je to snadné, pro jiné (včetně mě) ne.

V každém ze svých tří těhotenství jsem měla/mám jiného lékaře/ku. V prvním jsem poslušně a bez nějakých pochybností absolvovala vše, co mi lékař nařídil. Ve druhém stále poslušně, ale už s pochybnostmi a často nevolí - abych předešla případnému konfliktu s lékařkou. Teď ve třetím už diskutuju, navrhuju alternativy, odmítám - a cítím se mnohem, mnohem líp

Moje tělo je moje, dočaně ho propůjčuju svému novému dítěti. Prenatální péče o zdravou těhotnou je v ČR svým způsobem předimenzovaná - už v tom smyslu, že i o ni pečuje lékař, přestože by to mohla dělat porodní asistentka. A svým způsobem je také poddimenzovaná - je velmi úzce zaměřena na tělo, přitom ne málo jde o psychiku. Pro mě je těhotenství vždy náročné (zvracení, anémie, nízký tlak), s tím mi ale nikdo nepomůže, to se bere jako vesměs normální, akorát jsou mi předkládány preparáty, které prakticky nepomáhají, a kontrolován krevní obraz. Uvítala bych úplně jiný model péče, než je ten současný, a uvítala bych, kdyby byl běžný, ne jen teoreticky a těžko dostupný.

Jen dovětek - první reakce zdravotní sestry na mé druhé těhotenství byla "A těhotenství je žádoucí?"