Tak nevím -
při prvním dokončeném těhotenství jsem byla hrůzou bez sebe, protože předtím jsem poměrně pozdě potratila, poslušně podstoupila, co mi řekli, protože internet nebyl a já měla strach o dítě. Jen jsem nikdy nepochopila, proč mi pokaždý, co jsem byla v nemocnici, brali krev denně - a že jsem tam byla cca půlku těhotenství.
Při druhém dokončeném těhotenství mě docela zdeptalo, když cca měsíc před porodem gynekolog odmítl řešit můj poměrně závažný zdrav. problém s tím, že bude čekat, až porodím a pak se uvidí. Naštěstí mi pomohli jinde a já s hrůzou zjistila, že gynekolog mě degradoval na chodící inkubátor a hrozilo mi, že po medicínském porodu skončím v umělém spánku - co je komu po matce, že - tedy po chodícím inkubátoru.
Při třetím těhotenství - si nemohu stěžovat, ač jsem prudila kvůli předchozím zkušenostem velmi. Na počátku podstoupila vyšetření vč. krve, prý základní, pak už mě nikdo vnitřně nevyšetřovala a já po konstatování, že zatím je vše OK, přestala chodit na pravidelné kontroly. Neměla jsem náladu a chuť vysvětlovat proč, že na to kašlu, tak jsem jen v porodnici říkala - já to nestihla, to víte, 2 děti doma, nebylo mi dobře, moc vedro, nebo pršelo - a navíc, ten čas tak letí.
A doktor to uzavřel tím, že to je fajn, že je teda vidět, že jsem problémy neměla, což je dobře.
Beru to tak, že dobou se to lepší, je nutné si najít gynekologa, co bude ženě sedět a poslouchat vlastní tělo. To bych radila své dceři. Při třetím těhotenství bylo kvůli věku na pořadu dne amnio, výsledky jsem prý neměla dobré, což při mém věku je prý normální a že záleží na mně. Odmítla jsem to.