Naši taky neměli moc peněz, na lyžáky jsem nejezdila, ale to mi nevadilo.
Mě ale nedostatek v dětství nepřivedl k životní skromnosti a zodpovědnosti, spíš naopak. Od té doby, co jsem odešla z domu jsem měla velkou touhu si vše vynahradit a byla jsem spíš rozhazovačná, jako utržená ze řetězu, jako bych chtěla něco dohnat.
Já myslím, že totiž nezáleží jen na faktu, zda tomu dítě čelí nebo ne, ale především na tom, jak je mu to podáno a vysvětleno, jak to vnímají a cítí rodiče a jestli dítě dostává to hlavní a důležité - lásku, přijetí, pospolitost.
Já jsem to nedostávala, naši nás učili, že nejdůležitější je materiálno. Lásku a pochopení nikdo nevyjadřoval a pokud ano, tak právě prostřednictvím toho konzumu. Tak jsem se s tím, že nemáme dost, nějak nikdy vnitřně nesmířila a dodnes to vnímám jako selhání.