Milá starostlivá matko, já to strašně moc chápu,já vím, že člověk takhle uvažuje s láskou k dítěti..ale čím dřív se mládě naučí že se o sebe musí postarat a že nese zodpovědnost za svá rozhodnutí, tím míň se nadělá blbin...je mi pětatřicet, děti mám malé, ale život mě naučil jedno..od dětí chci, aby zjistili, jací doopravdy jsou a přijali to..a aby taky zjistili, co doopravdy chtějí a šli si za tím..tak nemůžou šlápnout vedle...si to tak idealizuju ;) když přijde dítě a řekne mami, miluju dřevo a chci bejt truhlář, doufám že se nezhroutím a neřeknu mu, že by mohl být taky architekt a že bez mrknutí oka pravím, tvoje vůle synu, jdi :) Brečet můžu potom...mám jedno dítě poměrně vážně postižené a jsem tím ovlivněná, tak asi proto to vidím takhle...smířlivě..