Já se snažím dostudovat ve věku lehce přes 40. Holt za vlastní ) finance, no žádná legrace, ale vlastně si doplňuji obor, který dělám. A který už mne zase baví. Dělám ho už 20 let a před asi 5-ti roky jsem prošla syndromem totálního vyhoření. Najednou mne to vůbec netěšilo.
Nemohla jsem si dovolit radikální změnu, 20 let buduji firmu, začínat znovu od nuly si fakt nedovedu představit.
K profesi jsem se dostala náhodně a má práce mne dobrých 15 let dost bavila. Takže vnutit se do něčeho úplně od počátku si nedovedu představit ani trochu.

V mé profesi to není vzácného a i přes vyhoření se tahle práce vykonávat dá, ale představa dalších 20-30-ti let v podobné práci mne v té době úplně ničila. Zvládla jsem to za pomoci psychofarmak a změnou jiných věcí, vlastně skoro celého životního stylu.

U lékaře nebo u jiné pomáhající profese si to vážně nedovedu představit, jak s těmihle pocity vykonávají své povolání.
Myslím, že i s některými humanitními obory a specializacemi se dá slušně uplatnit, když ne v ČR, tak v zahraničí, ale na tom, že by člověka mělo bavit to, co dělá nebo studuje, po téhle zkušenosti opravdu trvám.