Michale - to vypadá trochu jako vyhoření. U nás jsem zůstala živitelem rodiny já a když se tohle stalo, bylo to těžký pro nás pro oba.

Mně práce bavila vždycky, taky jsem vydělávala, ale najednou to bylo nutné, povinné, hypotéka na krku a cítila jsem se v tom děsně sama, protože prostě manžel už asi nějak výtečně placenou práci nenajde.
Manžel se zase cítil nepotřebný, nechápaný, nevyužitý.

V podstatě převzal roli ženy v domácnosti (my oba pracujeme doma, manžel má brigádičku z domova), takže se stará o nákupy, vaří, vyzvedává děti ze školy nebo je tam vozí - dle potřeby, spolupracuje se mnou.
Mně zůstal úklid, praní, žehlení, vaření o víkendech, pečení a práce. Na zahradě či na domě "řádíme" oba společně.

Prostě zajedu do kanceláře, manžel do kuchyně, nebo jsme tu spolu.
Trvalo skoro 2 roky, než jsme to ze sebe úplně sklepali tu nezvyklost těch rolí, údiv okolí (taky ne vždy příjemné, manžel je v super kondici a jako starobní důchodce rozhodně nevypadá, navíc má fůry energie).
Prostě je to tak...

A mně dost dlouho trvalo, než jsem přestala vnímat tohle jako úkol, svou roli jako roli tažného valacha a manžel své až jakoby nevyužití.
Učíme se pořád oba. Já odpočívat a stanovit té své práci rozumné meze.