Tak se mi vybavila jedna dávná situace s mým tehdy prvňáčkem: přinesl poznámku, že nadává spolužákovi. Domlouvala jsem mu, že to se přece nedělá, a on mi na to řekl: "Víš, mami, co ty po mě vlastně chceš? Abych měl samý jedničky a ještě byl slušnej? Dosáhneš akorát toho, že ti začnu lhát, nebo že se mi budou všichni posmívat. Já MUSÍM někdy nadávat, protože jinak bych neobstál."
Obstál. Nikdy nebyl rváč, není sportovně založenej a "cool" chování trénoval před zrcadlem. Někdy mi pro něj srdce krvácelo, ale pochopila jsem, že svět není ideální a jediné, co pro něj můžu dělat, je měkkej sociální polštář u nás doma. Okolní svět podle nás fungovat nebude, takže mu musím dovolit, aby se v něm naučil žít.