Televizi nemáme, nikdy jsme ji s mužem doma neměli, takže už nějakých 14 let žiju bez ní. Můj nejstarší syn je prvňák. Nepozorovala jsem, že by byl v kolektivu nějak vyloučený. A když párkrát za rok přijedeme k babičce s dědou a já vidím a slyším, co je tam za hrůzy - tím myslím úroveň dětských pořadů a masírování dětí reklamami, jsem opravdu moc ráda, že TV nemáme. Obecně k tématu sociálního vyloučení z důvodu jinakosti: když všichni kolem mě začnou jíst svoje hovna, já s tím nezačnu. A nedám je ani dětem, i kdyby svou odlišnost vnímaly bolestně.
Dětem o volných dnech pouštíme DVD - pohádku podle jejich výběru. Nejstarší je naprostý obrazovkový závislák (jakmile vidí obrazovku, zapomene na celý svět, je ochoten u toho vydržel libovolně dlouho) už odmalička, mladší dvě děti to zdaleka tolik netankuje. Podle mých zkušeností je to spíše vrozenými sklony.