Přidat odpověď
Mít povahově hodně odlišné dítě kterému "nerozumím" musí být pro rodiče záběr jako blázen. Třeba pokud je muž sportovec a dobrodruh a má syna "citlivku" (nebo prostě jen ho tak neberou ty silové věci ale vyžívá se třeba v malování atd). Nebo třeba u mě - nezvládám hluk, takže se snažím děti maximálně tišit, ovšem zjistili jsme synovu nedoslýchavost, tak proto asi huláká víc, než bych si přála, samozřejmě mi je to líto a budeme se s tím snažit dělat maximum, ovšem ten pocit že mi jeho hlučný projev vadí zcela odstranit nedokážu.
tu "výměnu mečů" pozoruju u nás taky - v tom, že v určitých obdobích jedno z dětí dělá něco, co mě maximálně vytáčí, zatímco druhé je naopak překvapivě zlaté. A když už se mi zdá, že mě z toho picne, prohodí si to.... tak mám na chvíli zas o čem přemýšlet.
Teď momentálně mě drtí dceřina lakomost/sobeckost a u syna mě překvapuje jeho pomáhání a myšlení na ostatní. Na začátku šk. roku to bylo opačně, dcera statečná a samostatná, synek pytlík strachu a bezradný...
My s manželem máme teda taky vlny, naštěstí se to vykrývá, že když mě měco vytočí, on mě uklidní a opačně.
Předchozí