Přesně jsem si myslela, že vzbudím tyto reakce. Samozřejmě nemůžu prozradit, kde jsem pracovala, ale mohu říct, že za ty roky mám jednu zkušenost: lidé, i důchodci, peníze mají. Přibližně 80% důchodců umíralo a příbuzní dědili statisíce na účtech, majetek.
Můj názor je: jestliže má důchodce svoje úspory, jsou přece určeny na péči o něj ve stáří, ne? Nebo se má ze zdravotního pojištění pro člověka, po kterém příbuzní zdědí značný majetek, platit plenky?
Uvádíte tady konkrétní příklady jednotlivců. Ale můj příspěvek je o systému. Do zdravotního pojištění přispívá určitá, čím dál tím menší skupina přispěvatelů. Že za některé pojištěnce platí stát, znamená, že musí opět ty aktivní zdanit. Množina peněz je omezená, a tak se musí omezit, na co se prostředky použijí. Pořád je přednější, že je z pojištění zaplacená operace mozku, život zachraňující zákroky, a prostě paralen, vložky, inkontinenční podložky, si rodina zaplatí ze svých peněz. Pro ty, kteří propadnou příjmovým sítem (nemají majetek, peníze), není důvod na tyto prostředky nevynaložit sociální dávku.
Prostě jsme zvyklí, že na všechno máme nárok, a někdo jiný ty nároky zaplatí. Že úspory jsou pro příbuzné, aby po starouškovi něco zbylo, ale ne pro zajištění pohodlného stáří toho, kdo celý život spořil. Že se můžou rodiny rozpadat, protože se vždycky někdo (stát) postará. A kladou se nároky, nároky, nároky. Pak tady v jedné diskusi brečí jedna osoba, že se v nemocnici nebyli schopní postarat, pak zase brečí další osoba, že se nedostává na léčbu roztroušené sklerózy ... Protože se platí plenky za miliardy v součtu, které by si ti lidé z naprosté většiny bez problémů zaplatili sami. Ale - oni mají přece nárok. A krásně se tu brečí, jak je tento stát nesociální. Tento stát má prostě jen omezený budget.