Katko, chtěla jsem reagovat na tvůj dlouhý příspěvek ohledně dcery, ale asi se nestihnu tak rozepsat, tak jen stručněji. Jsem teď hodně ovlivněna knihou od Naomi, tak mě napadlo a přímo mě to bilo do očí v té tvé první části výpovědi, že tam bylo jasně vidět, co dcera chce a že dostává opak. Už si to přesně nepamatuji, ale psala jsi tam, že ona něco nechtěla /typ cvičení nebo co to bylo/ a ty jsi přes protesty jela dál, třeba by u ní v některých případech stačilo potvrdit její pocity, uznat že má právo to nechtít, být znechucena. Je to jiné než nedělat to, třeba jen postačí, že uvidí to, že stvrzuješ její pocity, že na ně reaguješ a bereš je vážně a pak zkusit s ní domluvu. Třeba ona sama uzná, že máš pravdu a že to jinak nejde a bude víc ochotna spolupracovat. Jako dobře se mi to píše, občas to taky zažívám a toto je jen taková teorie a praxe je horší, ale prostě cítím, že tudy vede cesta.
Naomi měl v knize příběh dcery, kt. na drahé dovolené se najednou rozbrečela, že chce vidět babičku a okamžitě k ní odjet, matka vzala telefon a řekla, dobře zavoláme, zda jsou levné letenky a vyřídíme to. Dcera na to přestala brečet, viděla, že její stesk je brán vážně a řekla, že nechce odjet. Ptali se jí, co by dělala, kdyby odjet opravdu chtěla, tak říkala, že by to pak bylo na domluvě a zvážení reálných šancí, jak to vše zařídit, nejde o to, zda by jela, ale o to, že dcera viděla, že její stesk je brán vážně, respektován a že to není myšleno jen tak jako, jako nějaká útěcha.