celkem souhlasím s tím příklonem k roztomilosti která je fixovaná na matku, ovšem znám mnoho dvouletých batolat tak umíněných a uječených a "orajících" svou matkou, že bych je nehlídala ani za odměnu vyplácnou ve zlatě a perlách .

Sedmiletou mám aktuálně doma, sekundatem je jí čtyřletý syn. Momentálně to teda taky vypadá že tu umíněnější a méně spolupracující náladu má dcera. Ale je fakt, že u ní hodně pozoruju ten odklon k samostatnosti, tak to je taky věc toho "odpoutání", kam ona chce a kam já ji pustím... (no, v tom povolování nejsem zatím moc dobrá, jsem hroznej strašpytel a vidím problémy i za rohem). Kvůli čemu se na ni zlobím - že je sobecká a nepříjemná na bráchu, případně naopak že se rozcapuje jako batole, zejména na veřejnosti. Beru to ale jako předstupeň puberty :-(, bude hůř. Kvůli nepořádku se s ní ale nehádám, ačkoli nepořádná je dost. Víceméně oznamuji co chci aby uklidila, a nebo to prostě ještě vezmeme spolu (tuhle si napsala do notýsku - "měla jsem v pokojíčku bordel, mamka mipomohla a mám to zas uklizený" - klidně mohla taky napsat něco horšího ). Ono je snadné vidět v tom starším sourozenci toho, který už má VŠECHNO umět, ale v sedmi to zdaleka ještě všechno (natož pak automatické) není. A taky pociťujuj její touhu být jen se mnou bez bráchy, teď to technicky moc nejde, jsme hodně často sami ve třech, ale když se podaří, tak je ráda a je s ní řeč.