Já myslím, že miluješ i starší dcerku, stejně jako mladší dítko. Jen jsi prostě bezradná, starší dcera je jistě velmi náročná. Chápu to, máme podobnou rodinnou konstelaci a podobnou diagnozu (také u staršího).

Mimochodem Cairy příspěvek je naprosto mimo a dost necitlivě napsaný. Kdo nezná, nepochopí.

Někdy řeším podobné "dilema" - jestli na staršího moc nekřičím, jestli kvůli staršímu nezanedbávám mladšího, jestli jsem dostatečně důsledná... je toho mnoho...
Osobně si vždycky sama srovnám, co bych chtěla dělat jinak. Třeba "chtěla bych na staršího méně křičet". Představím si konkrétní situace, které mě k takové reakci vyprovokují a v klidu si rozmyslím, jestli bych příště nemohla reagovat jinak. A pak si to poznamenám na papír a ten si někde vyvěsím. Mám to tak stále na očích a pak se mi lépe daří chovat se podle těch předsevzetí a nesklouzávat a do té vyčerpávající rutiny, stresu apod. Také se snažím vymýšlet stále nové věci, jak toho staršího motivovat k tomu, co po něm chceme a snažím se neulpívat na takových těch zaručených radách (které, co si budeme povídat, okolí rádo poskytuje), protože na děti s touto diagnozou to málokdy funguje. A snažím se mít přiměřené nároky, vždyť i to dítko to má těžké.

Držím Ti palečky a věř sama sobě, že i když máš náročné období, určitě to zvládnete. A spíš než odborníka bych Ti doporučila kontaktovat nějaké jiné rodiče, co mají podobné děti. To mi asi pomáhá nejvíc, když vím, že v tom nejsem sama.