...a dost často i viditelné pro okolí, ale rodiče to nevnímají - to je ta horší varianta.
Je to prostě většinou tak, že rodiče mají stejně rádi všechny děti, ale některé jsou jim povahově a chováním, přístupem k životu, mazlením bližší, víc jim rozumějí, než druhým. K navenek chladnějšímu nekontaktnímu nekomunikativnímu dítěti je mnohdy těžší se dostat.
Mám takovou starší vnučku - odtahuje se, sama se přitulit nepřijde, je těžké překonat ten její "odpor" a pohladit a dát pusu...ona JE za to ráda, ale sama to nevyhledává, jako by se styděla...a při tom působí chladně, odtažitě, že se jí to netýká, že jí to nevadí. Vadí.
Má mladší sestřičku - naprostý opak - věčně na klíně, udělá očka a hned dosáhne svého - prostě "umí to" skoro s každým. Malá roztomilá manipulantka
.
Co s tím - podle mě pořád dávat najevo, že ať se dítě chová jak chce, pořád ho máme rádi, že chování nevyvolá naši nelásku, že ho bereme takové, jaké je...že je dost dobré. To je, myslím, naprosto nejdůležitější.
A klidně bych si od dítěte přes víkend odpočinula a k babi ji dala (vnučka je u nás taky moc ráda), u nás je nejmladší, tak si zase užije víc péče a ohledů než doma.
Ty důkazy lásky jsou důležité...a zas bych doporučila knížku, tentokrát od Chapmana Pět jazyků lásky, myslím že vyšla i ve variantě, jak dát najevo lásku dítěti tak, aby rozumělo. Možná se pak ta starší trochu zklidní, až bude mít jistotu, že je berete a máte rádi takovou jaká je.