Bathory,
s tím vrácením daru to není tak snadné:

Situace není však tak jednoduchá, jak se obecně myslí. Dárce si jednoduše nemůže svou vůli darovat jen tak rozmyslet a požadovat vrácení daru. Je třeba si opět uvědomit, že darováním byla uzavřena řádná darovací smlouva (i když třeba pouze v ústní podobě), ze které plynou mnohé právní následky. Dárce proto může požadovat vrácení daru a tím odstoupit od darovací smlouvy podle zákonem stanovených podmínek.

Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Lze samozřejmě jen velmi těžko vymezit pojem hrubé porušování dobrých mravů, v každé rodině jsou nastavena jiná morální kritéria, ale vždy je třeba posuzovat jednání podle obecně přijímaných kritérií. Domáhání se vrácení daru je jednostranným právním úkonem dárce, který musí splňovat veškeré náležitosti právního úkonu, zejména z něj musí být zřejmá vůle, aby byl dárci vrácen dar. Právo domáhat se vrácení daru je osobním právem dárce, a proto jej nemohou jiné osoby po smrti dárce vyžadovat.

Dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly.

Myslím, že to, že by dítě chtělo používat brusle i u maminky, není v rozporu s dobrými mravy

Musím říct, že bych v případě, kdy bych se domnívala, že dar je vlastně zakukleným naschválem, který buď neúmyslně jako vedlejší účinek "zatápění matce" nebo i úmyslně trápí mé děti (což třeba u bedničky kostek považuju za blbost, ale u lyžařského vybavení za možné a pravděpodobné), tak bych a) normálně zavolala, že děti ty brusle chtějí užívat, a kdy si je můžu vyzvednout, a pokud by to nešlo, tak bych zvažovala přínosy takto se chovajících prarodičů; a klidně by se mohlo stát, že bych požádala sociálku, ať mi s vydáním věcí, které patří dětem a děti je potřebují, pomůže (s vědomím, že tím veškeré vztahy pohřbím jednou a provždy).