Já si v podobné situaci se synem sedla a na posměváčky se podrobně vyptala. Potom jsme si spolu nacvičili několik odpálkovávacích hlášek. A když se mu příště jeden spolužák posmíval, že pomalu běhá, odvětil můj statečný synek:"Možná pomalu běhám, ale zato rychle počítám a čtu. Rychle běhat umí i zajíc. Na tvým místě bych se radši učil odečítat a číst bez koktání." Přihlížející kluci ocenili synovu pohotovost a posměváčkovi se nakonec vysmáli. Od té doby je klid.
Každý má silné a slabé stránky. Tak to svoje děti učím, že je normální a že pro ty slabé se nikomu nevysmíváme. Ale pokud se někdo začne vysmívat nám, nejúčinnější způsob, jak ho usadit, je poukázat na jeho vlastní slabosti.