Dobrý den všem,
ocitla jsem se v situaci, ze které nevidím východisko a setrvávat v ní je již nad moje síly. Proto bych Vás všechny moc ráda chtěla poprosit o posouzení, rady, případně řešení (přemýšlela jsem o všem snad milionkrát a již mi asi chybí nadhled vedoucí k řešení). Zde je můj příběh:
S manželem se známe 12 let, z toho 9 let jsme manželé. Máme dvě děti ve věku 8 a 5 let. Můj muž je drobný podnikatel a byl jím i v době našeho seznámení. V době,kdy se narodila první dcera a já s ní zůstala doma, manžel trávit v práci víc času, než bych si přála. Zatímco jsem potkávala maminky s tatínky na odpoledních vycházkách s kočárky, můj muž se vracel v 8-9 hodin večer, postupně se to posunulo na 10 hodinu večerní, nyní je již pravidlem, že nepřijde dřív než o půlnoci, stále častěji se stává, že přichází ve 2-3 hodiny ráno. Podotýkám, že ráno odchází v půl osmé. Na mé dotazy (během těch let) kde byl, se mi dostává univerzální odpovědi "v práci". Při tomto pracovním výkonu by se dala očekávat nadstandardní výplata, leč není tomu tak. Vyplácí si 10 tisíc s tím, že víc si platit nemůže, že firma na to nemá. Během posledního roku zaměstnal minimálně tři lidi (přesný přehled nemám, protože mé dotazy na jeho firmu mu jsou velmi nepříjemné a nechce mi sdělovat konkrétní fakta) a dost pochybuju, ze tam někdo za takovou almužnu dělá... Naše děti neznají, že by s nimi tatínek trávil čas na pískovišti (když byly menší), že by je učil na kole, šel s nimi plavat, vzal je někam na výlet (výlety musím iniciovat já). Na dovolené jsme za těch 9 let manželství byli jednou. O prázdninách si nemůže vzít ani týden dovolené, aby byl s dětmi a po mně chce, abys se o celé dva měsíce prázdnin postarala já (což jde s 5 týdny dovolené za rok dost těžko). On se svou matkou není v kontaktu, děti nevědí, kdo je jejich druhá babička. Moje maminka si děti (svá vnoučata) bere jedno odpoledne v týdnu a o prázdninách též trochu vypomohla, ale je ještě pracující. Nás vztah za tu dobu z mé strany totálně umřel, necítím k němu vůbec nic. On mi tvrdí, že mě mám rád. Má však rád i svoji práci, a to do té míry, že telefon má zapnutý neustále, jeho klienti volají v neděli v poledne, kdy usedáme k obědu, volají v noci, o víkendech, on je jim k dispozici kdykoli. Pokud něco potřebuju já, má jen výmluvy, proč nemůže to či ono. Doma nepomáhá, když říkám, že je třeba vymalovat, vyměnit lino v předsíni, přidělat žaluzii na okno atd., vždy mi "vysvětlí", že to potřeba není. Lže mi a když ho u lží přistihnu, okamžitě to otočí a jsem to já, která si nic nepamatuje, nepochopila to. To, jak žijeme, je dle něho v pořádku, žije tak prý spousta lidí a když říkám, že to není pravda, tak je mi sděleno, že jsem mimo realitu.
Byt máme na hypotéku a já nejsem finančně schopná vzít děti a odejít. Neufinancovala bych to. Navíc jsem teď od ledna bez práce (což vidím jako dočasný stav, práci si najdu). Připadám si, že ještě chvíli a odvezou mě do blázince (což si nemůžu dovolit, protože se někdo musí starat o děti). Včera měl můj muž narozeniny, děti tu na něj čekaly s vlastnostnoručně udělanými dárečky a přáními a on přišel ve tři ráno s tím, že měl moc práce a musel to dodělat. Vážení, je tohle normální????