Něco málo z toho znám:) Co s tím, neporadím. Ale myslím, že už ho nepředěláš. Ten můj je takhle zvyklý žít cca 15 let, prostě pořád pracuje. Za bezdětna jsem byla z našeho vztahu nadšená. On svůj svět A, já svůj svět B a setkávali jsme se večer a o víkendech ve světě C. Naprosto nám to vyhovovalo do doby, než se narodilo dítě. On měl stále svůj svět A, můj svobodný svět B se rozpustil a vypustil a zbyl mi poněkud pokulhávající svět C. Nic moc situace, ale zvládli jsme to, popravdě bez konkrétního řešení - on čím je starší syn, tím lépe se nám dohromady zase žije, i když zase řešíme třeba jiné problémy. Třeba můj alespoň částečný návrat ke světu B a tím nemyslím kafíčka, sauničky apod. Synovo miminkovské období bylo z mého pohledu naprostá tragédie, nerada - opravdu velmi nerada vzpomínám. Je pravda, že mužský syna bezmezně miluje a pokud má chvíli, věnuje se mu, co může - ale teď, mimino bylo prakticky plně na mě, což mě jako ženský, která miminům absolutně nerozumí a "nemá k nim vztah" rozvrtalo na dlouhou dobu jakýkoliv vnitřní, osobní život i mezilidské vztahy. Ad. takové ty chlapské záležitosti nechávám na něm, nejsem a nechci být údernice - i když přiznávám, že musím spoustu věcí organizovat a plánovat já. Věcí okolo "běžné" domácnosti si taktéž příliš nevšímá (o to víc občasný opak potěší), ale pokud je něco zásadního třeba opravit, upravit, postavit atp., víceméně se na tom shodneme a realizace z jeho strany nastane, jen prostě ne hned - až čas a finance dovolí, ale vždy se tak nějak dočkám:) Co ale poradit... udělej si rozvahu, takové to "téčko"...proč ano, proč ne...co jsem schopna zvládnout, akceptovat, přijmout, co zásadně ne, co mi vadí a nepřenesu se... s rozumem, bez emocí.