U nás se tchánům a tchyním vyká, neoslovujeme je příjmením ani křestním, ale maminko a tatínku. Je to takové trochu starosvětské, ale funguje to. Tchyně mi po pár letech po svatbě nabídla tykání, neodmítla jsem, ale také mi to zrovna nejde přes ústa. Nejsme si moc blízké, málokdy dojde na rozhovor, u kterého by nějaký rozdíl mezi tykáním a vykáním byl patrný. Vykání mi nijak nevadí - tykání považuji za známku toho, že jsme si blízcí...což nejsme.