Tyhle teorie o spiknutí nejsou založené na logických, ověřitelných argumentech, ale na pocitech. Pro pocit nebezpečí je plodná půda nejistota, a větší hrozba je subjektivně ta vzdálenější, mlhavější (člověk se třeba může bát letět letadlem, protože by mohlo spadnout, ale přitom klidně jezdit autem, i když ho někdo upozorní, že mu teče brzdová kapalina). Takže hledat upozorňovat na logické rozpory v tvrzení, že Bilderberg nás chce otrávit leteckými výfukovými zplodinami a kvůli tomu dosazuje k nám na Hrad Schwarzenberga, nemá smysl.

Takže i když mi je osobně takové tvrzení směšné, nesměju se lidem, kteří tomu věří. Protože kdo ví, jaké mají svoje osobní jistoty a nejistoty, a proč věří takovým teoriím. Protože pro většinu lidí je podle mne obtížné smířit se s tím, že naše životy utváří náhoda. Hledají v dění okolo nás nějaký řád, třebas špatný.

Zažil jsem zblízka válku v rozpadající se Jugoslávii a mohl bych sypat z rukávu spiklenecké teorie, kterými si to tam lidé vysvětlovali (většinou jedna vylučovala druhou). Vždycky obsahovaly nějaké procento pravdivých informací, vždycky si mohl zpočátku říci, že i když to nemusí platit bezezbytku, něco na tom být může. Ale jsem toho slyšel tolik a přitom protichůdného, když jsem poslouchal ty samé lidi, jak jeden rok věřili tomuhle, pak to zavrhli a další rok věřili zase tamtomu, a když jsem slyšel i hromadu spikleneckých teorií o sobě samém... dospěl jsem k názoru, že to lidem slouží spíš jako takový vzdálený bůh na nebesích, který na nás sesílá dobré i zlé, nebo jako vzdálený satan někde v podsvětí, což vysvětluje přítomnost zla na zemi.

A později jsem se setkal i s autory podobných stránek - bývají laděné v podobném tónu - v hlavní roli zloduch (Bilderberg, Světová banka, CIA, KGB, židovská lobby, farmaceutický průmysl...), překvapivé odhalení autora stránek, žádné "možná" - všechno je přesně tak a ne jinak, nebezpečí je globální, je to hra mocných proti nám obyčejným. Autor stránek je zásadně anynymní. Pokud můžu ale soudit z osobního kontaktu, jde o mladé lidi (přesněji mladé muže), kteří moc chtějí, aby jim ostatní naslouchali, chtějí vyniknout, zapsat se do dějin, ještě toho nemají v životě moc za sebou, ale o to víc mají pocit, že do věcí vidí víc než ostatní. A hrozně rádi diskutují, přesněji: hrozně moc stojí o to někoho v polemice přesvědčit - až tak, že po hospodách občas vyhlížejí vhodnou oběť, se kterou by mohly zlehka navázat rozhovor, stočit ho na tu svou "víru" a pak pro ni horoucně agitovat, někdy ze zápalem Svědků Jehovových (ten znám z osobní zkušenosti, mohu srovnávat - jehovisti akorát mluví klidněji a nacvičeně se u toho usmívají).

Takže jsou to vlastně jen takové výraznější exempláře běžného mladého muže - sám jsem v principu nebýval jiný. Ale i proto, že si vzpomínám sám na sebe, neodvážil bych se dělat si názor na věci podle nich, ani podle stránek, které zapadají do výše popsaného vzoru (ať už jsou autory takoví mladíci, o jakých jsem mluvil, nebo kdokoli jiný: prostě anonymní stránky o boji absolutního Dobra se Zlem mne nezajímají, protože skutečný život kolem nás vypadá jinak).