Myslím, že hranice nevede tudy, zda stát a jeho představitelé (od prezidenta po řadové úředníky a diplomaty) má nebo nemá prosazovat ekonomické zájmy svých občanů (včetně soukromých subjektů), že jde o to, jak je prosazuje. Jestli v tom vládne otevřenost, nebo jestli jde o nějaké zákulisní nitky.

Stát je tady i od toho, aby poskytoval zázemí i soukromým subjektům. Soukromé a veřejné se nedá oddělit čistým řezem. Je špatné, když to splývá, třeba při zmanipulovaných veřejných zakázkách, nebo když se do letadla k prezidentovi nacpe někdo z osobní známosti.

Ale ideová čistota (nikdy do letadla žádný podnikatel) je jedna věc, ale praxe je mnohem složitější. Podnikatelské delegace nemusí být jenom pokoutní lobbying. Neřekl bych, že opravdu ideální je stav, kdy si ekonomové a obchodníci své obchody domlouvají sami. Stát je například důležitý zprostředkovatel informací o cizím státě, podnikatelském prostředí atd., zprostředkovatel kontaktů atd., i to je veřejná služba, placená z daní, kterou by měl poskytovat, stejně jako by měl zajišťovat zdravotnictví nebo dopravní obslužnost.

Navíc je stát taky partnerem jiných států - a když třeba ČEZ koupí v zemi distribuční síť (předesílám, že osobně ČEZ rád nemám a mám spoustu výhrad k jeho fungování doma i v zahraničí), ale je tam spousta neplatičů elektřiny a jejich politici v tom vidí sociální téma, kterého populisticky využívají, a chtějí dosáhnout stavu, kdy ČEZ investuje do rozpadající se infrastruktury, ale bude ji dotovat ze svého, ne z plateb za elektřinu. V tu chvíli má ČEZ proti sobě stát, který je schopen do jisté míry ovlivňovat třebas i místní soudy, administrativní řízení apod. ČEZ potřebuje, aby jeho vlastní stát dal partnerovi jasně najevo, že za ním stojí, potřebuje politické zázemí. Velké investice, jako jsou ty od ČEZ, také prošlapávají cestu drobným a středním investicím. Ty jsou přínosem pro naše hospodářství jako celek. Naopak krach velké investice znamená úprk drobných investorů, nějaké ty bankroty, co si lze dovolit vůči velkému investorovi, ovlivní přístup cizího státu i cizích soukromých subjektů k mnoha dalším českým firmám v dané zemi.

Nebudu to dál rozepisovat, ale příliš jednoduchá snaha neušpinit si ruce může být taky na závadu, praxe je na to moc složitá. Udržovat tu hranici mezi čistým a špinavým znamená neustále vyhodnocovat, přizpůsobovat, upravovat praktickou politiku podle aktuální situace. Oddělit čisté a špinavé lze, ale myslet, že nejlepší cesta je zcela se odříznout od soukromé sféry je podle mne podobná iluze, jako například ta, že kultura je podnikání jako každé jiné a musí si na sebe vydělat, jinak stejně nemá hodnotu. Jen to je vychýlené na druhou stranu.