K něčemu takovému bych se sám neodhodlal a vždycky mi to přišlo jako naprostá krajnost. Snažím se pochopit taky lidi, které to neosloví, zvlášť matky. Přesto na ten čin ale nekoukám jen optikou ve smyslu, že život je to nejcennější, co máme. Byl by určitě zajímavý pohled, řekněme, na Ježíše, který se poslušně skloní, před veleknězem formálně zamumlá těch pár slov, které po něm žádají, smíří se se zákazem vstupu do Jeruzaléma a tím, že si smí kázat o morálce, ale nesmí v tom být patrná souvislost s politikou, a stráví dlouhý zbytek života jako potulný kazatel, který si jednou připálil prsty a už si dává raději pozor...

A taky myslím, že součástí života je i odchod z něho.

Lidé jsou zvláštní druh v tom, že je u nich běžnou součástí chování i obětování se za jiné - při ztroskotání mají první nasedat ženy a děti, kapitán má opustit loď poslední.

Souhlasím s tím, že je potřeba si připomínat i tu drobnou činnost, ale nestavět to do protikladu ani z jedné strany. Ničemu by nepomohlo, kdyby se šli všichni upálit - to ale nevylučuje to samé u jednotlivců, jako "jeden za všechny".

Nemyslím, že je dobré dělat z Palacha idol - to by vedlo jen k tomu, že lidé by pokývali hlavou s myšlenkou, že oni něco takového teda ne, on byl jiný, tak povinně tu minutku ticha a honem zapomenout. Ale jako podnět k přemýšlení, k tomu, zda, jak, za jakých okolností, proč - to ano. I kdybych někdy dospěl k závěru, že to byla osobní odvaha, ale vyplýtvaná nadarmo, i to by mi něco dalo. Protože i přemýšlení o odvaze a okolnostech, za kterých je správná a užitečná, je potřeba.