Ne, nekontaktovala, anonym není důkaz a bez důkazu většina lidí vše popře. V rámci možností bych se vyřvala osamotě či kamarádce a pak konečně otevřela oči - máme silné sklony přehlížet zjevné, co je přímo před očima, a "nějak pěkně" si to vysvětlovat, že nakonec sami svému vysvětlení uvěříme.
Pokud se anonym zakládá na pravdě, nikdo není tak neomylný, že by nezanechal jedinou stopu - často stačí ji stále nepřekračovat a neignorovat, ale pustit ji k sobě a sledovat, že ani není jediná.
Je to těžké, bude to bolet, co je dnes nemusí být zítra, že dnes chceš rozumné řešení zítra platit nemusí, emoce se vystřídají všechny, i na ten hysterický řev možná dojde, ale výhodou i nevýhodou emocí je jejich možný "odsun" třeba o pár dní, jako by se zastavit a zhluboka dýchat, a eventuelně pátrat, pokud jsi připravená na to, že pravda může být někdy horší než nejdivočejší představy.
Konfrontace manžela s anonymem má cenu snad jen tehdy, pokud znáš jeho reakce a rozklíčuješ i za sebeovládáním strach či vztek, jinak si to nech až na dobu, kdy budeš mít důkaz, protože to taky může dopadnout tak, že se budeš muset TY obhajovat, že tomu věříš, a nevěříš jemu, a že kdyby fakt něco bylo, ani by se mu někdo nemohl divit, když ty mu nevěříš... jak tu už zaznělo, nenech se vyprovokovat k vlastní obhajobě, protože že to nastane, to je téměř jisté
Jinak, není to černobílé a nemusí za tím být špatný úmysl, ale zda něco skrývá či ne (pokud se ho rozhodneš zeptat), často poznáš i dle toho, že člověk nic neskrývající ti na otázku odpoví. Skrývající odpoví protiotázkou, např. Jak jsi na to přišla? Co ti došlo? Ty tomu věříš? a nakonec zjistíš, že jsi se nic nedozvěděla, zato on vše - odkryješ se a ani ti nedojde, že se obhajuješ ty a každý věta půjde nějak vysvětlit