" Vecer by som si s muzom sadla, dala mu do ruk anonym, povedala, ze toto som dostala (smutne, tak by som sa citila), ze co on na to. Nic viac by som nepovedala. A potom by som pozorne pozorovala jeho spravanie a co hovori."

Kdysi mi přišel anonym.
Bez ohledu na to, že "anonym je fuj", jsem udělala zhruba totéž, co radí m v odstavci výše, protože indicie vypadaly velmi věrohodně (kdosi viděl kdesi kohosi s kýmsi na pro něj zcela specifickém! místě).
On tenkrát vyletěl takovým způsobem na téma "pak má mezi námi být nějaká důvěra, když mi nevěříš"...řádil celý večer, no, tenkrát jsem ještě nevěděla, co vím dnes, že útok je nejlepší obrana. Nakonec jsem byla ještě smutná z toho, že jsem JEHO, takového čestného člověka, z něčeho tak hnusného mohla i jen na okamžik podezírat...velkoryse mi mou slabost ale odpustil, třída! ()...

Rok na to k té ženě, kterou předtím "v životě neviděl", "shodou okolností" odcházel. A detaily jsem se pak dozvěděla zpětně zajímavé.

Jak bych reagovala já, kdyby někdo přinesl anonym, který by psal o mně?
Upřímně, předně se snažím žít tak, aby nebylo co najít...to bych řekla že je nejlepší prevence. A ano, zamrzelo by mě, kdyby mi to partner podal tak, jako že mi nevěří, protože s největší pravděpodobností bych byla nevinná...naopak bych ocenila, pokud by mi o anonymu na rovinu a VĚCNĚ řekl, s tím, že by mě požádal o stanovisko, proto, aby mezi námi nezůstaly žádné nevyřešené záležitosti, které by ho mohly trápit, ale poté, co bych řekla, že je to lež, věřil by mi.
Jenže, jak říkám, mně by s největší pravděpodobností věřit MOHL.
Intuici nicméně nebývá radno podceňovat.
Kdybych tenkrát intuitivně necítila "něco" divného v ovzduší - jinak bezproblémovém, také bych anonym asi pustila z hlavy s tím, že někdo závidí jiným pěkný vztah.