V posledních letech jsem si všimla, že v mnoha rodinách (tu naši velkou a širokou nevyjímaje) si otcové stále ještě zcela zásadně přejí syna. Dokonce to někteří berou snad jako "věc cti". Setkala jsem se i s tím, že pokud měl některý muž jen dcery, tak se mu mnozí ostatní muži posmívali

Stejně tak jsem si povšimla, že v rodinách, kde je více dětí, je často favorizován syn a nebo jeden ze synů, pokud jich je více. A to většinou matkou... Zvláštní je, že vůbec nezáleží na pořadí narození a často ani na tom, jak se ten syn k rodičům chová. Matky zaujímají mnohdy velmi ochranitelské stanovisko (bez ohledu na věk syna) a stále je jako by litují: "když on je tak hubený, když on byl jako dítě tak nemocný, když jemu se nepovedlo manželství, když on to s lidmi neumí, když on je takový tichý..." Když takové problémy mají dcery, tak to prostě berou jinak - že to prostě ty dcery nějak zvládnou Fakt by mě zajímalo, z čeho pramení tyto postoje... Holčičky bývají od dětství většinou "kroceny", kdežto chlapci povzbuzováni...

S tímto vším se pojí ještě jedna věc, s níž jsem se po rodině a na dědině také setkala - rodiče mnohdy darují veškerý majetek synovi (nebo většinu majetku), ten se k nim pak na stáří často nechová moc hezky, staří rodiče ho omlouvají a pomoc čekají od dcer, které byly celý život v jejich postojích až za synem... A takových případů už bylo hodně a stejně se ti rodiče nepoučí a opakují chyby jiných

Co za tím je? Rysy patriarchální společnosti? Ale zase - dneska a v ČR