"Ona ta tvá reakce sice není "správná", ale je prostě pochopitelná"

Pam-pi, dovolím si lehce nesouhlasit.
Dovedu si představit (ani tak jsem to teda nikdy neudělala, ale řvala jsem na něj děsně), že starší předškolní dítě "zmydlím" hrůzou poté, co mi se smíchem "jakožezlegrace" zdrhne do silnice a málem ho přejede auto - jako posttraumatickou reakci z obavy o jeho život.
Ale tady už je to na pováženou.
Mimochodem, vzpomínám si, že jako vyčerpaná těžce nemocná matka bez jakéhokoliv zastání jsem měla někdy chu´t to posmívající se dítě - a to bylo už "velké" a "dobře vědělo", co dělá "špatně", "přetrhnout" - ale právě proto, že jsem si byla vědoma, jak SNADNO by se mi to mohlo opravdu zvrhnout, a jak křehké to dítě i fyzicky (nejen psychicky) je a že bych mu mohla velmi snadno opravdu a nevratně ublížit, tak jsem se chodila "vyřvat" a vyběsnit do koupelny, když mi bylo nejhůř.
Později jsem na svých emocích začala pracovat i systémověji, ale ta prevence byla tenkrát dobrá.