Protože jsou kluci fyzicky silnější (většinou) a někdo uvažuje primitivně, že jsou životaschopnější, tudíž se geneticky víc vyplatí. No já vyrostla v rodině (široké), kde kluci byli vždy něco víc a holky nic. Otec se nikdy netajil, že jsem jen něco navíc, první pokus nanečisto. Když jsem otěhotněla, tak pořád mlel, že by mi přál kluka kluka kluka. Byla to holka a když mi můj muž naprosto nejapně volal do porodnice, abych se zeptala, kdy můžu mít po císaři druhý dítě a jestli i třetí, kdyby to druhý byla holka, tak jsem práskla telefonem a ořvala to. Nikdy předtím mi nesdělil, že tak touží po chlapečkovi. Holčičku jsem ořvala a děsně. Že bude stejnej chudák jako já, že jí nedokážu dát ten pocit, že je ŽENSKÁ, protože ho v sobě sama nemám. Do narození druhé dcery jsem se v tom tak nějak pořád plácala, poslouchala kecy okolí o dalším chlapečkovi, nesla jsem těžce, že je mé dítě vnímáno někým jako méněcenné. S narozením druhé dcery se to celé zlomilo. Od první chvíle s ní v břichu jsem věděla, že je to naprosto úžasný mít druhou dceru. Holky mi změnily život a i když i dnes poslouchám, že bychom měli vyrábět chlapečka a že není možný, že můj muž o chlapečka nestojí ...tak mě to obtěžuje (jako jakákoliv bezdůvodná kritika, snižování). Myslím si o dotyčném, že ví hovno. Ale setkávám se s tím. Pořád. Naštěstí muž po prvním záchvatu při narození první dcery už nikdy neřekl, že budeme vyrábět chlapečka. Holky miluje, věří jim a nikdy nemá kecy, že "jenom" holka.