Byla jsem přibližně v situaci tvé přítelkyně - byla jsem svobodná a měla jsem ženáče, který byl taky "formálně" ženatý. já byla hodně mladá, blbá, zamilovaná, tak mi ani nepřišlo, že vlastně spolu nechodíme nikam než do postele a občas na kafe, když to mohlo vypadat pracovně. Jo, ještě párkrát jsme byli spolu na výletě, který on podnikal v rámci svého koníčku. Jenže pak jsem potkala někoho, kdo byl ochoten se mnou chodit do kina, tancovat, na večeře, krmit racky... a došlo mi, že ten "formálně ženatý" zas asi tak "formálně" ženatý není.
S ženáčem jsem se rozešla. Najednou začal mluvit o rozvodu, ale já už neměla zájem. Nebo... možná ještě měla, ale když jsem si uvědomila ty komplikace a co by to obnášelo, uvědomila jsem si, že mu už nevěřím - když mi to nebyl ochoten dát jinak, než když to vypadalo, že mě ztratí. Taky to bylo ještě chvíli lavírování, chvíli jsme spolu byli, chvíli ne, protože přece jen jsem k němu ještě něco cítila a člověk pořád doufá, a krom toho on se občas choval jako uražený chlapeček (neděláš to taky?). Postupně mi ale došlo, že s tím kamarádem je mi líp než s milencem, i když spolu nespíme, a to byla definitivní tečka.
K milencově cti musím ovšem přiznat, že by si nikdy nedovolil dělat mi scény, že mu jsem nevěrná. To mi od ženáče fakt přijde legrační.