Bral jsem to tak, že můžu tedy držet pusu a krok. Když si našla jiného, vadilo mi to, ale neměl jsem "veřejně" vyřešené své věci a chápal její nárok na to najít si nezadaného.
Co nechápu však jsou ty věčné návraty, prosby, žadonění. A když k tomu dojde, tak vlastně už není asi o co bojovat a najednou začne být zajímavější ten druhý.

Co jsem nabídl. Ano, po třech letech asi vztah ustrnul. Nevyvíjel se, protože byla mladá a nestála v podstatě o to, nechtěla se o tom bavit (při rozchodu však toto uvedla jako hlavní důvod, že sice nikdy nic neřekla, ale že mi to mělo být jasné). V této době jsme začli řešit společné bydlení, ale couvla.
Teď má pocit, že by do toho chtěla opět jít, zkusit něco řešit, budovat společně. V této fázi mám zase já pocit, že náš vztah je opravdu vyhořelý, zahořklý a nejde z něj ven.