Já se nikdy nenudím. Vážně. Pánbůh mě opatřil takovou nešikovností, že sama sebe zabavím na celý den. Totiž já většinu dne zpracovávám ten chaos, který si sama vyrobím a uklízím to co rozbiju. A v kuchyni to platí dvojnásob. Řekněme, že uvařím hráškovou polívku. Tak jo. Najdu si recepis, ve kterém nádherným protlačovátkem pasírují hrachovku, aby byla taková jak má být. Namočím hrách, dám vařit hrách. Poprvé se opařím, když sleju vodu, aby hrách nebyl nadýmavý. Když jí slejvám podruhé, naliju si vařící vodu do čistého nádobí, které stojí v odkapávači. Proč ? Protože nemocné d ítě na mě zařvalo nudleeeeeeeeeeee s takovou razancí, až jsem upustila hrnec. A protože lítám mezi nudléééééé, nech měěěěě a mamí on mě….(dosaď libovolnou větu), samozřejmě nehlídám hrnec a on zuřivě přeteče plivajíc hrášky okolo sebe a zatékajíc tam, kde to nejde vytřít. Zde platí Murphyho zákon: Tekutina, která vyteče z hrnce zateče zásadně tam, kde jí nikdy nevytřete a čím více je v ní přísad, které mohou smrdět (v našem případě kuřecí vývar), tím lépe zateče pod kuchyňskou linku. No dobře, poté co jsem si opařila pusu (2x, jsem nepoučitelná), jsem se rozhodla, že budu pasírovat. Kurde ale vůbec to nešlo. Rvu lžící dva litry hrachovky přes sítko, abych nakonec dostala asi tak dvě kávové lžičky tekutiny. Tak teda dobře, použiju protlačovátko. Vezmu plastovou misku ideálního tvaru a narvu jí dle zákonů fyziky do sítka. Fajn, ale proč je ta miska tak měkká ? Že ona se rozpouští. Uf nerozpustila se, ale z kolečka je oválek a soudruzi si zase můžou udělat zářez na pažbě. Tak jo, nebude teda pasírovaná. Chystám se vhodit zbytek šlupek a zeleninky zpátky, když tu náhle huronské auuuuuuuu. Zase si někdo rozbil klapačku. Na vině je lego mrňavej hajzlík. Vždycky když někdo doma zařve auuuu tak hrůzou zcepením. V tomto případě jsem pleskla kilo mixované zeleniny do těch dvou lžiček tekutiny s takovou razancí, že jsem si musela jít umejt hlavu. Naštěstí máme kachličky zelené.
Tož tak, jdu se obléknout a jdu do práce. Tam se budu zbytek dne tvářit elegantně a důstojně a jen občas nenápadně si pofoukám vlastní jazyk.

A pak že nejde prožít den bez rutiny.