Mila Noro, mila Jitko,
urcite nejsme samy, ja znam i v okruhu svych pratel hned nekolik pripadu a je mezi nimi dokonce i kluk, muj dobry kamarad z vysoke, podobny osud jako on mela pozdeji i jeho sestra, kdyz si nasla o mnoho starsiho pritele zijiciho v zahranici. Vsichni mame moc radi vypraveni o tom, jak poprve navstivil jejich rodinu, on: muz strednich let, etablovany universitni profesor s financnim zazemim - vilou v jednom atraktivnim zapadoevropskem meste,
jednim manzelstvim za sebou a mezitim jiz skoro dospelou dcerou. Vubec nechapal, co se deje, kdyz se na nej docela neznami podivni lide - rodice jeho nastavajici - temer vrhli a nadavali. Skutecne nevedel proc, a kdyz se vzpamatoval jen v klidu oznamil, ze je pravdepodobne bude muset zazalovat pro urazku na cti! Samozrejme dnes uz je tomu spoustu let, mezitim jsou oni dva stastne svoji a maji deti.
Cela situace se mi ale zda typicka prave pro lidi, kteri sami sebe
za neco oznacuji:
katoliky, advetisty,
slusne lidi s moralnimi zasadami, kterymi se ohani a za ktere se schovavaji. Je to tak jednoduche koupit si celou ideu hotovou, nemuset nic sam kazdodenne konfrontovat s vlastnim svedomim a misto toho mit na vsechno patent a ve jmenu jakehokoli svetoveho nabozenstvi rikat vsem lidem kolem sebe, co maji delat a jak se maji chovat. A pouzivat k tomu jakekoli prostredky, vcetne hrubosti a sprosteho vystupovani, no a co, vzdyt mi preci vedeme SVATOU VALKU!
Takze hodne stesti s tvym muzem i Rysou, verim, ze uz snad mate nejhorsi za sebou. My jsme se ale rozhodli zadnou pomoc od rodicu nevyhledavat a taky jsme ani nic nedostali nebo nepodedili.
Jakehokoli deleni domu napriklad bych se opravdu obavala. A je to tezke, kdyz oba pracujeme, hlidani si musime platit, vsechno delat sami, je to mnohem narocnejsi nez pro kohokoli, kdo zkratka vecer zvola babicce a nemusi si ani lamat hlavu, jak to vyresit v praci, kdyz dite onemocneni.
A navic jeste muze zit v byte po prarodicich nebo takovem, na ktery nasporili rodice, my nic takoveho nemame a je to nekdy temer nad nase sily. Casto je mi z toho smutno, ze namam nikoho, kdo by mi pomohl, nemam ani zadne sourozence, o ktere bych se mohla oprit a zavidim tem, kdo jsou z velkych rodin, kde kazdy ma nekoho. Na druhou starnu mam ale svobodu, ktera se nicim jinym neda vyvazit a navic spoustu dobrych pratel, kterych si o to vic vazim a nase vztahy o to vic utuzuji. A nekdy jsou i chvile, kdy jsem hrda na to, ze to co mam,
i kdyz je toho malo ve srovnani s temi, co neco podedili a dostali,
ale to co mam ja jsou jen vysledky me vlastni prace. To je skvely pocit, i kdyz je za tim spousy namahy. Podobne je na tom i jeden muj vyse zmineny kamarad, casto si zoufal, kdyz musel vsechno - bydleni, praci, rodinu - zacinat bez pomoci rodiny, ktera ho odepsala, utkvel mi ale jeho vyrok, kdy jednou prohlasil: "vzdyt ja jsem vlastne hrozne stastnej clovek, to, co mam, jsem si vytvoril jen ja sam" a neco na tom bude!
Kdysi davno jsem videla nejakou socialistickou televizni inscenaci o rozvodu a zene, ktera chtela to ci ono od sveho byvaleho muze vetsi podil majetku, od sve rodiny pomoc, od sveho ditete dobry prospech....nakonec se vseho musela vzdat a koncilo to vse vetou, ze
"byt dospely znamena zit z toho, co sam vytvorim"
zni to mozna banalne, ale myslim, ze je to absolutne skvele, protoze se to tyka nejen te materialni roviny - a i to je dost tezke samo o sobe - ale hlavne te citove roviny, nezit z pocitu, ze mi nekdo da za pravdu, ze me nekdo uznava nebo chape, at uz partner pri rozvodovem rizeni nebo rodice, nemuset se neustale odrazet ve vnejsim svete ale zit z podstaty, z toho, co sam vytvarim. Ja myslim, ze je to uzasne a ta veta me provazi uz mnoho let.
Diky moc za vase dopisy,
srdecne na vas myslim, Zita