Ahoj maminky!
Kdysi jsem tu zakládala téma, že mě mateřství ničí. Měla jsem poporodní depresi. Ted s odstupem času si myslím, že jsem na mateřství nebyla absolutně připravená. Bylo mi 26 když jsem otěhotněla a mimino jsem do té doby viděla možná tak z vlaku V okolí jsem byla jediná, kdo čekal dítě. Byla jsem hrozně nezávislá, s manželem jsme se vídali tak jednou týdně, někdy i jednou měsíčně (pracoval mimo ČR). Takže jsem sice byla vdaná a těhotná ale stále volná. Ani v našem společném bytě jsem nebydlela, přespávala jsem u rodičů (kvůli práci, bylo to blíž)
S porodem se vše změnilo. Najednou byl manžel pořád doma, neuměla jsem pořádně vařit, starat se o domácnost, prát (opravdu, manžel znal dokonce víc čistících prostředků než já a první půl rok vařil a uklízel on) Do té doby jsem se starala jen o sebe a najednou tu byli dva lidi plus já! Bylo to moje nejhorší období, záviděla jsem bezdětným, svobodným.
Trvalo to až do 7měs věku dcery kdy jsem přestala kojit. Najednou jsem byla plná energie, domácnost zvládala levou zadní a psychicky jako bych se vrátila do původního stavu. Bylo mi zas fajn.
Pak jsme koupili dům a manžel zas začal jezdit služebně do zahraničí. Mysleli jsme si, že zas spadnu do depky. Nestalo se! Naopak, dům mi moc prospěl. Sice se vůbec nezastavím, uklízím prakticky stále (kdo máte velký dům se zahradou, asi víte o čem mluvím). Starání o dceru jsem taky zvládala. Naučila jsem se vařit a dokonce mě to baví.
Ted budeme mít druhé dítě. Bojím se, že do té depky spadnu znova. I když je ted vše jinak, nebude to taková změna jako z 0 na 1 dítě, ale stejně jsem nejistá. Dceru jsem si ten první půl rok vůbec neužila, neustále depky, brečela jsem, byla jsem neštastná, chtěla jsem aby už byla velká. Ted mi to je líto. Chtěla bych si toto miminko proto opravdu užít.
Dceři bude v době narození druhého 4 a půl a bude chodit do školky, navíc je už dost samostatná, takže bych měla dopoledne na starost jen miminko.
Máte nějakou radu, jak to tentokrát přežít? Obávám se, že problém byl u mě taky kojení, nedělalo mi to dobře ani psychicky ani fyzicky. Věčně unavená, strašně jsem zhubla, byla jsem pořád nemocná, strhaná. Jak jsem přestala, tak úleva. Kojit bych jako každá maminka samozřejmě chtěla, ale zároven si chci miminko užít, bojím se hormonů Nebo myslíte, že budu tentokrát už připravená a takový rozdíl to nebude? Že ta deprese byla způsobená tou velkou změnou z nezávislé holky na vdanou maminku, nebo to byly spíš hormony a kojení? Nebo kombinace obojího (můj názor).
Děkuji za přečtení a případný názor