Podlé naší rodinné a mé osobní zkušenosti řvou právě malí papoušci (andulky), zatímco velký papoušek je kliďas.
V rodině proběhli amazoňani, žakové, alexandři, andulky a další papoušci, které nebudu pro příliš snadnou identifikaci psát.

Nejdéle jsem žila s žaky, byli celkem pohodoví, povídali si, naučili se slušně mluvit, ale občas samo taky zařvali. Problém byl s tím, že jeden byl samec a fanaticky nesnášel mého manžela a ostatně všechny muže, nesměli vůbec vstoupit do obýváku. Samice, kterou jsme opatřili poté, co jsme prvního žaka vrátili, zase nemusela mě, ale dávala mi to najevo jen rezervovanou lhostejností v určitých situacích (v podstatě jí vadilo jen když jsem jí čistila klec, tak jsem předala úkol manželovi a bylo).
Byl to perfektní papouch, mluvící společník a pochopil, že se kadí v kleci, takže celý den měl otevřeno a žil s námi.

Dědův letitý amazoňan na něj byl absolutně fixován, bylo to přátelství až za hrob. Papoušek umřel až po dědově smrti, tehdy bylo dědovi 77 a papouchovi snad přes 80 let. Slyšela jsem nějakou nahrávku, kde se mnou papouch mluvil, byly to decentní a příjemné zvuky, žádná andula.

Alexandři nebyli součástí "rodiny", ale byli to prostě ptáci v kleci, jako mnozí jiní.