Tak zrovna ti bezdomovci - ti byli také, ale nebyli vidět. Byly dokonce rodiny s malými dětmi, kteří žili opravdu v hrozných podmínkách - většinou proto, že někdo z rodiny byl tzv. nepřítel režimu.
Už jsem to psala - jako holka jsem to vše neviděla extra růžově, ale když jsem se pracovně setkala s jednou takovou rodinou /táta v base, máma a jejich dvě malé děti ve sklepě, bez ničeho/, nebyla jsem schopná to nejdřív pobrat, pochopit, jak to v našem socialismu může těm dětem někdo udělat. Režim je tam nechal, schválně. Jen já tam neměla být, chyba systému. Vidím ty děti doteď a musím říct, že se stydím, že jsem se nesnažila jim jakkoli pomoci, že jsem snažila zapomenout, protože to, co jsem viděla, bylo pro mne hrozné a nepředstavitelné.
Tedy já se snažila, myslela jsem, že úřady nevědí, co se děje, pak jsem zjistila, že to je jinak, zašla jsem za nimi, sama za sebe, ale paní mě moc prosila, ať je nechám, že mě taky zničí. A já se fakt bála, ani ne kvůli sobě, nebylo mi jasný, co by mi mohli udělat, ale kvůli našim - věděla jsem, co umějí.
Ale i dnes existují lidé, kteří zůstanou v mezerách systému.
Ale zdá se mi, že dnes člověk aspoň může, může bojovat, může pomáhat, tehdejší systém byl propracovaný - bohužel ve všem.